Terorismus si říkal Freikorps

Poznámka redakce: Jak s námi žila většina německé národnostní menšiny do mnichovské tragédie, se můžete dozvědět i z následujících vět.

Za dva týdny na 300 záškodnických akcí, 110 lidí zavražděno, přes 2000 osob odvlečeno do říše. Základny v Německu, zbraně z Rakouska, bojiště v českém pohraničí. Velitelem Henlein, vojenského poradce poslal osobně Hitler. Rozkazy "přímo od vůdce"

Podle instrukcí z Berlína vytváří Sudetoněmecká strana 17. září 1938 svou vlastní vojenskou organizaci – Sudetendeutsches Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor), jehož úkolem bylo provádět teroristické, diverzní akce v československém pohraničí proti státním objekm, zejména vojenským a policejním, ale i proti českému obyvatelstvu.

Velitelem "dobrovolnického sboru" byl Konrad Henlein, skutečným velitelem však byl německý podplukovník Köchling, kterého jako Henleinova poradce osobně poslal Hitler.

   

PRODLOUŽENÁ RUKA WEHRMACHTU

Dochoval se o tom záznam z jedné porady u Hitlera: "Minulé noci (17. září 1938 – pozn. red.) konala se konference mezi vůdcem a podplukovníkem Köchlingem. Trvání konference 7 minut. Podplukovník Köchling zůstává přímo podřízen OKW (vrchní velení wehrmachtu, němecarmády – pozn. red.) Bude přidělen Konradu Henleinoví jako poradce. Obdržel od vůdce dalekosáhlé vojenské plné moci. Sudetoněmecký dobrovolnický sbor zůstává podřízen Konradu Henleinovi. Důvod: ochrana sudetských Němců a udržení nepokojů a srážek. Freikorps bude vytvořen v Německu. Vyzbrojen toliko rakouskými zbraněmi. Aktivita Freikorpsu započne ihned, jakmile to bude možné."

Generál Keitel, náčelník nejvyššího velitelství německé branné moci, vydává 28. září rozkaz č. 2310/38:

"Pro Henleinův Freikorps a jednotky jemu podřízené zůstává v platnosti zásada, že dostávají příkazy přímo od vůdce a že provádějí operace jen ve spojení s příslušným sborem hlavního štábu. [ . . . ]"

(Kniha "O")

"HENLEIN UMÍ ODPOVĚDĚT"

Náčelník štábu Freikorpsu podává (datum neuvedeno) zprávu o bojové činnosti nadepsanou Velitelství Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru:

"Pan Beneš rozpustil Sudetoněmeckou stranu a věří, že tím zničil jednotu sudetoněmecké radikální skupiny a zasadil smrtelnou ránu sudetským Němcům. Konrad Henlein umí na to odpovědět. Vydal rozkaz 17.9.38 pro formace Sudetoněmeckého Freikorpsu. Za několik hodin tisíce Němců stálo pod prapory podél hranic. Tisíce těch, kteří hořeli bojovat pro svou mučenou domovinu, byly ke svému velkému rozladění přinuceny zůstat na svých místech v práci, poněvadž bylo nemožné v tak krátkém čase opatřit výstroj a výzbroj masám nadšených dobrovolníků. V prvních několika hodinách po výzvě (pravděpodobně první okamžik v historii Freikorpsu) úderné jednotky Freikorpsu začaly s neobyčejně odvážnou operací, aby zabezpečily únik krajanům, kteří byli vyštváni ze svých domovů.

Od 19. září ve více než 300 posláních Freikorps splnil svůj úkol s překvapujícím útočným duchem... (slovo "útočným" opraveno na "obranným") . . . a s ochotou dosahující často stupně pravého sebeobětování. Výsledek prvé fáze jeho činnosti: více než 1500 zajatců, 25 kulometů a velké množství jiných zbraní a výzbroje, kromě těžkých ztrát na mrtvých a raněných, které nepřítel utrpěl (místo slova "nepřítel" nadepsáno "čeští teroristé") *.

Tisíce členů Sudetoněmeckého Freikorpsu stojí rameno na rameni na hranicích Německa. Jsou naplněni jediným přáním, jímž je svoboda domoviny uvnitř Velkého Německa Adolfa Hitlera."

(Kniha "O")

STATISTIKA

Podle československých pramenů dosáhl Freikorps za dva týdny své existence nejméně 15 000 mužů, kteří ozbrojeni – přepadali čs. strážnice, obecní úřady, vojenské hlídky, školy, budovy finanční stráže apod.

Freikorps byl po mnichovské dohodě rozpuštěn.

Do 1. října 1938 Sudetoněmecký dobrovolnický sbor měl na svědomí:

na 300 záškodnických akcí a přepadů,

110 lidských obětí,

asi 50 lidí těžce zraněných,

přes 2000 občanů ČSR odvlečeno do Německa.

Byla to malá teroristická předehra k velké válečné tragédii.

. (Vysvětlivky v závorce podle anglického originálu knihy "O".)

Z knihy „Komu sluší omluva“, str. 25–27, Erika, Praha 1992